Ďalší zo série koncertov vo Foajé na skrytej záhradke.
Privítame uouo.
Začiatok koncertu je o 19:00
Vstupné dobrovoľné
Nechajte sa prekvapiť.

Tentokrát sa Andrej Kabal vo svojej sérii prednášok bude venovať aspektu, ktorý bol vždy korením hudby, umenia a reprezentoval myšlienkovú revolúciu, ktorá naštartovala explóziu vedomia, spoločnosti a skvelých hudobných projektov.

Pohľad na psychedéliu však nebude limitovaný len na éru flower power. Hudobný výber skrz kompletnú hudobnú históriu bude zahŕňať aj hudbu, ktorú si s týmto pojmom prvotne nespájame, avšak o to viac nás presvedčí o tom, že má aj tieto kvality. Od gitarových bielych zajacov po elektronickú explóziu raveu konca 80. rokov, Musique Non-Stop je opäť späť.

Musique Non-Stop je súčastou Projektu Batyskaf 2019, ktorý podporil z verejných zdrojov Fond na podporu umenia

Český experimentálny filmár, strihač a pedagóg Martin Čihák, autor fundamentálnej monografie o experimentálnom filme “Ponorná řeka kinematografie”, bude v Bratislave prednášať o dištančnej montáži arménskeho režiséra Artavazda Pelešjana.

ARTAVAZD PELEŠJAN (úvodný text Martina Čiháka do katalógu MFDF Ji.hlava)

Artavazda Pelešjana si „přisvojují“ dokumentaristé, označujíce jeho filmy za poetické dokumentární eseje, jindy si jej „přisvojují“ avantgardisté, oceňujíce jeho práci s tzv. found-footage, tedy nalezeným materiálem, přičemž často přehlížejí, že Pelešjan nepracuje s materiálem nalezeným, ale záměrně dohledaným. Pravda nestojí uprostřed mezi těmito dvěma krajními pohledy (tedy mezi poeticko-dokumentaristickým a experimentálním) – nýbrž je zcela jiného řádu.

V Pelešjanově případě jde totiž o film mimo jakékoli kategorie, aniž by je samotné musel popírat. Míra autorova vnoření do kinematografického universa souvisí s určitou výrazovou askezí. Pelešjan pracuje převážně s černobílou tonalitou, nepoužívá synchronních výpovědí ani komentáře. Avšak právě touto vědomou rezignací na vyřčené slovo nám může přiblížit sám λόγος (logos) filmu.

Artavazd Ašoti Pelešjan se narodil 22. února 1938 v arménském Gjumri. Během studií na VGIKu (1964–1968) na sebe upozornil zejména filmem Začátek (1967), ve kterém na archivních dokumentárních záběrech zkoumá možnosti filmové montáže jako zdroje nového iluzivního pohybu. Tyto elementární pohyby: strk – trk – trh, zde zpřítomňují převratné procesy společenských přeměn, započatých Říjnovou revolucí.

Následující film My (1968), monumentálně intimní obraz arménského národa, uvedl Pelešjana ve známost i na Západě, neboť v roce 1970 obdržel Velkou cenu na festivalu v Oberhausenu. O filmu Obyvatelé (1970) říká sám Pelešjan: Hlavním principem filmu Obyvatelé je myšlenka humánního vztahu k přírodě a živočišnému světu: „Zastav se a ohlédni se, člověče, kam jsi došel?.“ Je to o útoku člověka na přírodu a o vznikajícím nebezpečí narušení přírodní harmonie.

Ve filmech Roční období (1975) a Naše století (1983) je ústředním motivem zápas se zemskou přitažlivostí. Ať už s dominancí brzdných pohybů v případě společenství pastevců či naopak pohybů akceleračních na obrazech „distančního“ společenství dobyvatelů vzdušného prostoru a kosmu. V obou případech se tato vertikála (a teď lhostejno, jak je vektorově orientovaná) střetává s horizontálou. V jejich průsečíku zaslechneme tlukot lidského srdce, na který navazují, s bezmála desetiletým odstupem, rytmické údery jedoucího vlaku, do kterého je pohroužen film Konec (1992).

Tady Pelešjan dochází na samé hranice filmového universa, podobně jako třeba Peter Kubelka. Každý však ohmatává tyto hranice jinými rukavicemi. Zatímco Kubelka upřednostňuje graficko-tonální povahu záběru nad jeho tradiční funkcí sémantickou, neboť filmový materiál je mu především matérií, skrze kterou může zaznít metrum, pro Pelešjana je naopak metrum a temporytmus tím, skrze co se může vyjevit vnitřní hodnota záběru, ale pouze tehdy, když ve své lokální struktuře vykazuje soběpodobností charakter s celkem.

Jak říká sám Pelešjan: „Metoda a systém distanční montáže nepopírají již známé montážní postupy, popsané zčásti Ejzenštejnem a Vertovem, ale jen ‚rádius působení‘ těchto metod se při distančním působení zkracuje a plní omezenou, limitní funkci.“ Potenciální energie, dodaná systému právě oddálením záběrů (správnější by snad bylo říkat sebeoddálením záběru) je mocna konat práci, čímž drží celou strukturu díla pohromadě a zároveň tvaruje svým tlakovým působením ostatní záběry.

Toto se však neděje postupně, ale je přítomno trvale během celé projekce filmu. S tím souvisí i podoba času, se kterou se v Pelešjanových filmech setkáváme. Většinová kinematografie je chronická kinematografie, pracuje s časem pouze a toliko ve smyslu jeho množstevního (kvantitativního) plynutí, tedy jakožto χρόνος (chronos), byť jej seškrcuje či zašmodrchává.

Pelešjan patří do řádu kinematografie kairické, pro kterou je základní „mírou“ čas ve smyslu καιρός (kairos), tedy čas příhodný, čas v jeho jakostním (kvalitativním) uchopení. A právě takto zpřítomněný čas vytváří prostor, ve kterém může docházet i k významovému přeznačení tradičních velikostí záběrů (detail, polodetail, polocelek, celek, atp.).

doc. RNDr. MgA. Martin ČIHÁK, Ph.D.

Martin Čihák vyštudoval učiteľstvo na matematicko-fyzikánej fakulte Univerzity Karlovej, neskôr strihovú skladbu na Filmovej a televíznej fakulte pražskej FAMU a nakoniec postgraduálne štúdium na katedre filmovej vedy FF UK, ktoré ukončil v roku 2004 obhajobou dizertačnej práce “Skladbové postupy filmových avantgárd”.

V 80. rokoch natočil dve desiatky amatérskych filmov, s ktorými získal ocenenie doma aj v zahraničí (napr. Filmtage des religiosen Film- Friedberg, UNICA). V roku 1991 natočil vo vlastnej produkcii dokumentárny film z prostredia Bohnickej psychiatrickej liečebne “Film o prostoru práci a čase”. V rokoch 1991- 1994 sa spolu s Janem Daňhelem podieľal na svetopisnej trológii “Neustadt,

Naše zahrádka, Adam Kadmon”. V roku 1993 bol asistentom réžie na filme “Pevnost” režisérky Drahomíry Vihanovej. V neskorších rokoch pracoval externe pre ČT1. Ako strihač, kameraman a scénarista sa s režisérkou Alicou Růžičkovou podieľal na niekoľkých hodinových dokumentoch pre ČT 2 (cyklus Zblízka). V roku 2001 spolu taktiež dokončili 40-minútový filmový dokument EXPRMNTL KBH z prostredia českých experimentátorov žijúcich v Kodani. V roku 2002 zrealizoval pro nadáciu Člověk v tísni 20-minútový portrét rómskeho boxera Jana Baloga, nazývaný Palaestra. V tom čase taktiež natočil niekoľko hudobných filmových klipov pre vydavateľstvo Rachot a reklamné upútavky na festival etnickej hudby Respect. Okrem filmárskej práce sa venuje pedagogickej činnosti na viacerých školách a jeho môžeme nájsť v časopisoch Film a doba, Iluminace, Cinepur a Kino-Ikon.

V roku 2001 spolupracoval na príprave slovenského zborníka Hladné oko, venovaného rakúskemu experimentálnemu filmu. Martin Čihák pútavo analyzuje avantgardný film v jeho knihe Ponorná řeka kinematografie, ktorú vydal v roku 2013. Vo svojom spise didaktického charakteru reflektuje svoj dlhoročný záujem o nenaratívny film, viac než dvadsaťročnú skúsenosť nezávislého filmára a aj svoje pedagogické pôsobenie. Martin Čihák je zároveň zostavovateľom knihy “Distanční montáž Artavazda Pelešjana”.

Po prednáške bude nasledovať diskusia. Moderuje: Matej Sotník, vedúci filmovej sekcie Kapitálu.

Vstupné: dobrovoľné

Udalosť organizuje angažovaný mesačník o umení Kapitál v spolupráci s kultúrnym hubom Foajé a platformou alternatívnej distribúcie a mediálneho vzdelávania Dokument na kolesách.

Koná sa s podporou Fond na podporu umenia a dotačnej schémy Bratislavského samosprávneho kraja.

Mladý filmár Martin Smatana je talentovaný šikovník a bola by škoda, keby táto informácia zostala známa len v animátorských a cinefilných kruhoch. Už v roku 2015 premiéroval svoj krátky film Rosso Papavero na festivale Berlinale a vo februári tu medzinárodnému publiku po prvý krát predstavil svoj najnovší kraťas realizovaný bábkovou animáciou Šarkan. Po slovenskej premiére na tohtoročnom Febiofeste sme si ho uzurpovali do foajé.

Šarkan (13 min.)
Láska k dedovi môže ísť aj cez šarkana. Film o spomínaní na tých, ktorí už nie sú medzi nami.

Premietneme tiež making of video o realizácii filmu Šarkan a krátky film Rosso Papavero

Z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia a Ars Bratislavensis.

Sochár a konceptualista Vladimír Havrilla patrí k prvým tvorcom slovenského undegroundového filmu. Jeho krátke experimentálne filmy boli premietané v New Yorku, Budapešti či Washingtone. Kompiláciu jeho filmových miniatúr (vrátane legendárneho Lift-u), ktoré vznikli medzi rokmi 1972 až 2019 budete môcť vidieť vo Foajé.

Po projekcii nasleduje Q&A s autorom.

Vstup: dobrovoľný
Udalosť spoluorganizuje platforma alternatívnej distribúcie a mediálneho vzdelávania Dokument na kolesách. Vzniká s podporou Fondu na podporu umenia a Bratislavského samosprávneho kraja.